Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tuniská senzace se nejpozději na svém třetím zastavení „Tales Of The Sands“ vyprofilovala do svébytného souboru kombinujícího power/progresivní metal s etnickými prvky. Na následujícím řadovém albu „Legacy“ pak celé své patnáctileté snažení (budeme-li počítat i úplné začátky pod názvem X-TAZY) dotáhla k naprosté dokonalosti, když stvořila strhující a nabušenou kolekci, kde se metal evropského střihu přirozeně prolnul s domácím etnickým srdíčkem. Takové nahrávky se nepřekonávají snadno. A snadné často není se k nim ani přiblížit.
MYRATH na to jdou ještě větším zdůrazněním všeho toho orientálního čarování na úkor ostrých kytar a natlakovaných bubnů. A snahou vytřískat z refrénů, co jen to jde. Nebudeme se tvářit, že se nic podobného nedělo i na předchozích albech, jen v aktuálním zvukovém balení se skupina ještě více naladila na „arabskou notu“ a ve skladbách převažuje podobný mustr. Konečně, hodně o tom napověděla už klipovka v pohádkových kulisách Prince z Persie „Dance“, která svou vlezlostí (nemyšleno ale nutně pejorativně) atakuje i legendárního TARKANA – „Kiss Kiss“, jen bez obligátních dvou polibků v závěru každého z refrénů.
Hned jedním dechem ale dodávám, že se na albu děje i spousta zajímavých věcí. Třeba hned úvodní otvírák „Born To Survive“ načíná parádní kytarový riff, který je zřejmě tím nejlepším, co lze na „Shehili“ najít. Spíše plíživý, ve slokách tepe pod zpěvem, jen zmodulovaný, aby se zlomil do refrénu, který sice hitovosti minulého otvíráku „Believer“ nedosahuje, ovšem tady v kombinaci s kytarovým variováním funguje skvěle.
Oklikou se vracím k tomu, co mi na "Shehili" krom té ještě více zdůrazněné orchestrace a neustávajícího tsunami perkusí trochu vadí, a tím je často tupější zvuk virblu, který s kytarou nespolupracuje tak příkladně jako v minulosti. Přitom hned v další písni v pořadí „You´ve Lost Yourself“ se kytarista Malek Ben Arbia vyřádí dosytosti a refrén je povedený, pro MYRATH ne úplně typický. Další podobné kytarové běhy však už na albu jen tak neuslyšíte.
Po již zmíněné „Dance“ se totiž album promění. Nejdříve opakovanou snahou o co nejsilnější refrény ve středním tempu, kde se kapela stáhne do pozadí a vystrčí jen jistý hlas Zahera Zorgatiho s nějakou tou „100% arabica“ ozdobou jako ve „Wicked Dice“ (s beduínskou karavanou uprostřed) nebo „Monster In My Closet“ (s pěkným, byť tradičním kontrem kytarového riffu a orientálních odpovídaček). Poté pompézností „Lili Twil“ a rozjásaným orchestrální úvodem a pozdějším refrénem skladby „No Holding Back“ v přímém kontrastu s melancholickou slokou. Ač to není úplně špatné, začíná se přece jen dostavovat pocit, že pro nahánění hitu skupina úplně rezignovala na snahu o něco alespoň maličko komplikovanějšího.
Klavírní úvod balady „Stardust“ vkusně převezmou basové klávesy a i po refrénu jde o povedenou věc s monumentální orchestrální aranží. Pěkná je i „Mersal“ (s hostujícím arabským zpěvem Lotfi Bouchnaka), naopak nejhorší je kapela v naprosto obyčejné „Darkness Arise“ a palec nahoru ještě zvedá poslední titulní skladba. Žádná z nich ale mustr pomalejšího, maximálně středního tempa, společně se snahou o co nejsilnější refrén, neopouští, jen se prostě s výjimkou „Darkness Arise“ povedly.
Křivdili bychom MYRATH tvrzením, že „vyměkli“, aby mohli „dojit“ z vlezlých refrénů a zaplatit jistě nákladné klipy na pokračování. Na to je „Shehili“ pořád hodně svébytným kusem dobré muziky. Jisté „zřídnutí“ oproti „Legacy“ je však neoddiskutovatelné, a pokud předchozí titul pálil jako po čertovském chilli ostrá harrisa, novinka spíše jen mírně zasvrbí kořeněným kuskusem s masem a zeleninou. Velká očekávání jsou zkrátka prevít, ale nenechte si jimi chuť na „Shehili“ nikterak pokazit.
1. Asl
2. Born To Survive
3. You’ve Lost Yourself
4. Dance
5. Wicked Dice
6. Monster In My Closet
7. Lili Twil
8. No Holding Back
9. Stardust
10. Mersal
11. Darkness Arise
12. Shehili
Dal jsem si víc času na to, abych nechal tenhle Pouštní vítr nazrát a odhalit svou pravou barvu. První pocit bylo lehké zklamání, protože neuvěřitelná intenzita, vyrovnanost a nápaditost "Legacy" zůstala nedotčena. Jenže už záhy se objeví v tomhle písečném městě několik nádherných monumentů ("Dance", "No Holding Back", "Mersal"), které nesou všechny epické trademarky MYRATH. A postupem času se dostavuje stará známá sladká závrať, protože Tunisané stále platí za jedno nejmuzikálnějších a nejzpěvnějších těles na scéně. "Shehili" značí jejich postupný přechod k čitelnějším, chytlavějším polohám, větší přímočarosti výrazu. I tak se na něj vejde celá řada nádherných motivů, aranží a refrénů. Není to už tak strhující jízda jako "Legacy", ale MYRATH se tímhle albem úspěšně posouvají mezi velké značky. A ruku na srdce, tam jsem je chtěl vidět od "Tales of the Sands".
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.